Eupareunia

Nemůžeme se uzdravit, aniž bychom odpustili svým rodičům. Ať se nám to líbí nebo ne, naše matka je naším prvotním vzorem dospělé ženy a náš otec je prvotním vzorem dospělého muže. Pokud se muž zlobí na svou matku, bude neustále obviňovat všechny dospělé ženy, které se mu připletou do života; pokud má se svou matkou problém žena, bude v době dospívání a dospělosti nenávidět a odsuzovat sebe sama. Jestliže se žena zlobí na svého otce, bude neustále obviňovat všechny dospělé muže, kteří jí vstoupí do života; jestliže má problém se svým otcem muž, bude v době dospívání a dospělosti nenávidět a odsuzovat sám sebe on.

Takhle to je. V určitém okamžiku jim odpustíme, protože jsme se rozhodli odpustit. K uzdravení dochází v přítomnosti; nikoli v minulosti. Neomezuje nás láska, kterou jsme v minulosti nedostali, ale láska, kterou odpíráme dnes. Bůh buď vylepší naše životy, nebo ne. Vážně si myslíte, že se na někoho z nás podívá a řekne: „Strašně rád bych ti pomohl k radostnému životu, ale tvoje matka byla tak příšerná, že to nejde“?

Dnes se hodně hovoří o lidech, kteří vyrůstali v rozvrácených rodinách. Ale která rodina není rozvrácená?! Celý svět je rozvrácený! Vše, co jsme prožili, viděli nebo udělali, však můžeme využít ke svému růstu. Z jakékoli zkušenosti se můžeme poučit a jakoukoli zkušenost můžeme přesáhnout. To zní egu jako rouhání, neboť uznává bolest, oslavuje ji, uctívá a vytváří. Bolest je jeho náboženstvím.

Odpuštění je jeho úhlavním nepřítelem.

Odpuštění je jedinou cestou, která nás vyvede z pekla.

Ať už odpouštíme svým rodičům, přátelům nebo sami sobě, zákony, jimiž se řídí mysl, zůstávají stejné: Pokud milujeme, budeme osvobozeni od bolesti, a pokud odmítáme lásku, budeme trpět i nadále. V každém okamžiku vyjadřujeme buď lásku, nebo strach, a každá myšlenka nás přibližuje k nebi, nebo peklu. Copak je tak těžké zapamatovat si, že: ,do archy se vstupuje po dvojicích‘ a že nemůžeme přijít do nebe, aniž bychom vzali někoho s sebou?

Trénink a závazek jsou klíče otevírající dveře k lásce.

To, co jsem zažila u sebe i ostatních, mě neopravňuje pochybovat o síle lásky. Vím, že všechny tyto zásady platí. Ale vím také, kolikrát jsem se sama bránila lásce, kolikrát jsem lpěla na utrpení a nechtěla se ho vzdát. Celý svět byl postaven na strachu. Společenské zřízení, založené na strachu, nezměníme během jednoho okamžiku. Ale v každé minutě svého života na sobě můžeme pracovat. Svět je uzdravován postupně, jednou láskyplnou myšlenkou za druhou. Matka Tereza kdysi řekla, že neexistují žádné velké činy – jen malé činy, vykonané s velkou láskou.

Každý z nás se něčeho bojí a každý svůj strach jinak projevuje, ale všichni se můžeme zachránit stejným způsobem: můžeme požádat Boha, aby spasil naši mysl, a tím zachránil náš život. „Neuveď nás v pokušení a uchraň nás od všeho zlého, neboť láska je Tvým královstvím, Tvou mocí a silou, na věky věků.“

Zdroj: Marianne Williamson – Návrat k lásce