Eupareunia

Třebaže je láska ve své podstatě v prapůvodní formě jednotná a celistvá, projevuje se ve světě v mnoha různých podobách. Ačkoliv je naše skupina věnována především Erótu a lásce milenecké, bude užitečné se podívat, jaké druhy lásky rozlišovali lidé nejstarších tradic naší planety. Starověká řecká kultura v jazyce i dílech filozofů používala často toto obecné rozdělení lásky:

• Erós (touha, vášeň) vyznačující se tělesnou přitažlivostí, sexuálním vzrušením, vášnivostí, extází a přáním splynout s milovanou osobou.
• Mánia (mánie, posedlost) majetnická láska, kdy chceme druhého pouze pro sebe, idealizujeme si ho a velmi žárlíme na možné ohrožení, láska šílená, žárlivá, vlastnická, se závislostí na partnerovi.
• Agapé (laskavost, oddanost) obětavá láska, kdy nám jde především o štěstí druhého, pečující vztah, sladění vzájemných potřeb, v novodobém kontextu uvažována někdy jako ta „pravá láska“.
• Storgé (starostlivost, péče) přátelská láska založená na toleranci a důvěře či něžný vztah založený na dlouhodobé oddanosti, používáno hlavně pro mateřskou lásku
• Fíliá (filie, náklonost) láska přátelská, kamarádská.
• Ludus (hravá láska) ve které nejde o závazek, ale výhradně o sexuální dobrodružství.
• Pragma (zavazující láska) kdy se cítíme k druhému připoutaní a máme k němu určitý závazek či nesplněnou povinnost, která vede naše kroky.

Latina má na rozdíl od řečtiny pro všechny významy výrazu láska jediné slovo. Základní sloveso pro lásku je amāre, které bylo používáno jak pro mezilidskou, tak pro impersonální lásku. Z něj odvozené podstatné jméno je amor, které se v množném čísle používalo pro označení sexuálních styků.

Trochu odlišné dělení lásky nalezneme ve východní duchovní tradici, kde může nabývat například těchto podob:

• Káma je smyslná, sexuální mezilidská láska. Zároveň je ale překážkou na cestě k probuzení, protože je egoistická.
• Karuná je soucit se všemi bytostmi bez rozdílu; snižuje utrpení druhých. Doplňuje se s moudrostí a je nezbytná na cestě k  osvícení.
• Mettá je „dobrotivá“ láska. Podobně jako starořecká agapé spočívá v osvobození od svých tužeb a nezištném pomáhání ostatním. Je to velmi pokročilý bod na cestě za probuzením, protože vyžaduje velké sebeuvědomění.
• Prema znamená povznesenou formu lásky.
• Bhakti je oddanost a láska k Bohu.

Zajímavým příspěvkem k tematice dělení lásky je první encyklika papeže Benedikta XVI. „Bůh je láska“ (Deus caritas est), která přijala svůj název ze slavné věty prvního listu sv. Jana. Skládá se ze dvou hlavních částí, z nichž první si všímá spíše teorie lásky, druhá sleduje lásku v praxi církve. V první části se dá vystopovat mimo jiné teoreticky i prakticky významná kombinace dvou faktů: vícevrstevnatosti lidské přirozenosti a stěžejního významu lásky v životě člověka.

Také tento text vychází ze dvou klasických výrazů, kterými jsou eros a agapé a věnuje jim právem poměrně značnou pozornost. Eros je popisován jako láska mezi mužem a ženou, nepocházející z myšlení a chtění jako dvou podstatních složek psychiky, nýbrž jako láska, přemáhající lidský rozum až k božskému běsnění. Vytrhuje člověka z úzkých hranic jeho existence na způsob jakési živelné transcendence a uvádí jej božskou mocí do stavu nejvyšší blaženosti. Vše ostatní mezi nebem a zemí se pak jeví jako druhořadé.

Dokument však upozorňuje na korumpování erotu formou kultů plodnosti, z čehož vyvozuje nutnost jeho pročištění a dozrání i za cenu odříkání. Eros totiž nemá nedarovat pouze přítomnou slast, ale předchuť existence, na kterou čekáme. Zapomenuta by neměla být věta sv. Ignáce Antiochejského o tom, že jeho eros byl ukřižován (Řím 7,2; v souladu s Gal 6,14). Výčitka nenávisti k tělu, předhazovaná křesťanství, kterou by někdo z požadavku pročištění erotu mohl vyčíst (encyklika jmenuje Friedricha Nietzscheho), je nespravedlivá, protože kultivace neznamená pošlapání. V člověku nemiluje vypreparovaný duch, ale celá osoba, právě ve své více-vrstevnatosti. L.M.Weber, autor spisu Moderní erotika a křesťanský život (1957), upozorňuje, že koncepce erotu je vždy závislá na výchozím rozčlenění lásky jednotlivým myslitelem.[1]

Agapé, druhý výchozí výraz papežova uvažování, je líčena jako láska, jejímž cílem je starostlivě sledované dobro druhého. Proto se nevyhýbá oběti, naopak, chce se obětovat. Rozdíl mezi erotem a agapé lze poněkud nepřesně a schematicky přiblížit jako rozdíl mezi pozemskou a nebeskou láskou nebo jako láskou bažící a dobrodějnou. Připomenout lze také vztah mezi přirozeností a milostí a vztah mezi získanou a vlitou ctností. I když eros a agapé představují rozdílné typy lásky, splývají v Hospodinu, jakoby byl agapé přiřazován cíl, erotu intenzita. Přivedeno na krátkou formuli, Hospodin miluje vášnivě Izrael milosrdnou láskou, jak ujišťují proroci. Vášnivost evokuje eros, milosrdenství, obětující spravedlnost, agapé, to vše jako motiv k nápodobě pro člověka.

Protože se v textu dokumentu mihnou v souvislosti s láskou ještě dva jiné výrazy, sexus jako tělesná láska podmíněná pohlavní výbavou a filia jako láska přátelská, vnímající především krásu „duše“, nabízí se jistá stupnice:

Na nejspodnějším místě je láska tělesná, sexus. Ani ta by však neměla být chápána a zejména realizována depersonalizujícím způsobem jako vyhovění pouhému živočišnému pudu. Výše stojí láska tělesně – duševní, jak lze ve smyslu dokumentu pojímat právě eros, který je v současnosti – bohužel – zaměňován za erotiku, umísťovanou do čistě sexuální oblasti. Vždyť pro člověka je charakteristické vnímání osobního kouzla, manifestujícího se kouzlem těla. Ještě výše je umístěna láska duševně – tělesná, filia, protože přátelství se neuskutečňuje mezi dvěma „duchy“, ale dvěma psychofyzickými subjekty. Na nejvyšším místě se nachází láska duševně – duchovní, agapé, ve které člověk sebe překračuje a je nad sebe vyzvedán, dochází k aktivní i pasivní transcendenci.

Encyklika se vlastně vypořádává, i když se o tom nezmiňuje, se dvěma bacily, vegetujícími sveřepě v organizmu církve: s manicheizmem, charakteristickým odporem k tělu jako dílu zlého boha a stoicizmem s odporem k vášni jako narušitelce duševní rovnováhy. Jsme voláni ke kultivaci lásky, procházející harmonicky všemi patry přirozenosti úměrně k zvolenému způsobu života.

Co dodat? Osobně jsem byl velmi mile překvapen objevem této encykliky, poněvadž její závěry jsou (naštěstí) v rozporu s tím, jak se současná církev navenek často staví k problematice sexuality a Erótu a tento pohled na lásku je do velké míry totožný s principy jógy, potažmo tantrajógy, coby nejstarších duchovních cest, které máme k dispozici. Zařadil jsem tento křesťanský text v naději nalezení usmíření mezi mnohými, kteří v tělesné lásce stále shledávají cosi nečistého, a také v touze hledat vždy to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje, jak se mnozí lidé, zastánci nějakého druhu víry anebo vyznání, často snaží. Co jiného, když ne láska, by měla být tímto sjednocujícím prvkem, mezi všemi obyvateli Země?