Tento článek pojednává o porozumění Lásce a o možnosti, jak můžeme být velice snadno a téměř spontánně v nepřetržitém spojení s Bohem pomocí uvědomování určitého aspektu Lásky. Mnoho duchovních tradic uvádí, že základním zdrojem Lásky ve vesmíru je Bůh. To není žádným velkým překvapením a většina lidí to chápe stejně. Jelikož Láska je vibrací, má svůj původ v Bohu (výchozím zdroji všech vibrací) a šíří se odtud napříč vesmírem skrze tajemný proces okultní rezonance.
(text je určen aspirantům jógové cesty, proto se odkazuje na existenci Boha, laskavý čtenář, kterého by to rozptylovalo, nechť si místo tohoto pojmu dosadí např. Absolutno, Nejzazší skutečnost, Pravda, Tao, Vesmír či podobně, bylo by chybou se uzavřít kvůli terminologii vůči poselství, které v sobě text obsahuje i pro někoho, kdo v Boha nevěří, popisované principy zůstávají v platnosti i tak, pozn. On.)
Můžeme tedy říci, že každý, kdo chová Lásku, sdílí Lásku anebo dává Lásku, ji dostává od Boha skrze okultní rezonanci (ať už vědomě, nebo nevědomky). Mimo to máme díky tomu, že milujeme a jsme milováni, úžasnou příležitost si uvědomit, že Láska, kterou máme a kterou vyjadřujeme, je darem, který nám byl poskytnut. Již toto samotné uvědomění nás přivádí do stavu nevýslovného intimního spojení s Bohem pokaždé, kdykoliv dáváme nebo přijímáme Lásku; a transformuje to Lásku v náš „komunikační prostředek“ s Bohem.
Může se to zdát jednoduché, ale když se rozhlédneme kolem sebe, poznáme, že lidé mají často s přijímáním darů potíže, obzvláště s přijímáním těch od Boha. Často se chovají jako rozmazlené dítě, které dostane něco od svých rodičů a neřekne přitom ani „děkuji“, dárek si vezme, rozbalí a nakonec si ještě stěžuje kvůli tomu, co dostalo.
Někdy tím lidé vlastně říkají: „Ach jo, už zase Láska se všemi svými komplikacemi, připoutaností, žárlivostí, starostmi a raněnými city! To samé jsi mi už nadělil loni a pořád dokola je to to samé od doby, co jsem se narodil!“ Takový povrchní přístup jde ruku v ruce s využíváním plodů nějaké činnosti bez toho, že by nám záleželo na činnosti samotné, tedy tzv. „konzumní styl života“, jak se dnes říká. Vede to k tomu, že poskytované dary konzumujeme, aniž bychom si byli skutečně vědomi jejich hodnoty. Můžeme to třeba pozorovat při zacházení s dary, kterých se nám dostalo do vínku: někdy i velice inteligentní lidé používají své zvláštní schopnosti k dosahování nepravostí anebo banalit, což může být způsobeno jedině tím, že takový člověk si neuvědomuje skutečnou hodnotu svého přirozeného talentu. Podobně někteří lidé obdarovaní výtečnou intuicí ji raději použijí například k odhalování nevěry partnera, než aby ji použili k vyššímu účelu. K takovým situacím dochází proto, že si nejsme dostatečně vědomi darů, které nám byly poskytnuty.
Vraťme se však k příkladu rozmazleného dítěte: stává se, že dítě poničí svůj dárek ještě předtím, než ho vlastně pozná, a v okamžiku, kdy konečně začne chápat, jakou měl cenu, je už příliš pozdě, protože dárek je již rozbitý. „Zkonzumuje“ ho tudíž ještě dříve, než dostane šanci naučit se s ním zacházet. Analogicky, pokud máme podobný přístup v našem životě, velmi často tak zničíme šanci na prospěch z životních lekcí, ze kterých se máme poučit a které nám jsou dány darem.
V dávných dobách existovala hra, kterou mezi sebou hráli dva přátelé. Sloužila k uvědomění si aktu přijímání daru. Ještě dnes je na některých místech známá jako „Hra kosti přání“, protože je při ní používáno kuřecí hrudní kosti ve tvaru písmene Y. Hráči drží tuto kost každý za jeden konec a pokouší se ji zlomit. Ten, který ulomí větší část kosti, ji daruje tomu, co si ulomil menší část. Takto hra začíná. Vítězem byl ten, kdo dokázal obdarovat druhého tak, aniž by si toho všimnul, prostě jen tím, že přímo použil svou kost. Pravidlem bylo, že kdykoliv jste obdrželi nějaký dárek od přítele, měli jste říct: „Já vím!“.
Hlubší smysl této hry je v podstatě velmi blízko tantrické nauce, která povzbuzuje lidi k neustálému bdělému uvědomování života, které je nakonec osvobodí od mechanického přístupu, jenž znehodnocuje náš život tím, že si nejsme příliš vědomi darů, kterých se nám od života, přírody a od lidí dostává, a tím se vzdalujeme životu samému. Tato prastará hra tedy sloužila ke zvýšení našeho uvědomování si věcí, které jinak přijímáme nevědomě. Pokud veškeré podněty, všechny dary života a všechny naše postoje přijímáme jen nevědomě, směřujeme ke stále hlubšímu stavu ignorance a prohlubujeme naši omezenost. Cokoliv, co k nám přichází, se tak stává omezením, protože to pouze „pohltíme“ bez zapojení bdělé pozornosti. Oproti tomu, když tyto automatismy narušíme tím, že si začneme věci bděle uvědomovat, postupně tak budeme narušovat řetězy naší ignorace a osvobozovat se. Vše, co pak přijímáme, se stane četnými důvody pro naši svobodu a štěstí, které nás nesvazují, nýbrž podporují naši nezávislost.
Podobným způsobem můžeme tuto hru hrát s Láskou.
Lidé, kteří zapomínají, že LÁSKA JE DAR (nejcennější dar, který můžeme v životě dostat, dar, který nás spojuje s Bohem), Lásku konzumují a zneužívají, místo aby ji vychutnávali a obdivovali pro její skutečnou hodnotu. Žít Lásku a využívat Lásku není to samé. Lidé často Lásku velmi primitivním způsobem konzumují tak, že se z ní snaží „vymáčknout“ co nejvíce příjemných emocí, citové spokojenosti, příjemně strávených chvil s milovanou bytostí atp.
Často skutečně děláme právě tohle, místo abychom tuto neobyčejnou energii rozvíjeli a naší duši se tak dostal křídel, která ji vynesou až do nebe.
Tíhneme k tomu, že používáme Lásku jen pro několik jejích málo účinků, které jsou nám zřetelné na první pohled. Považujeme Lásku od Boha za samozřejmost společně se vším, co s ní přichází, jako třeba radost, potěšení, duševní obohacení a štěstí ji mít. Ovšem přijímáním Lásky bez plného uvědomění po ní šlapeme a pachtíme se pouze za jejími důsledky, zneužíváme ji, až ji nakonec ztratíme úplně!
Důvodem tohoto pochybení je velice jednoduchý mechanismus naší mysli, která si většinu času přehrává „představení“ našeho života. Mysl si totiž často není vědoma příčin jevů kvůli následkům, které tyto příčiny vyvolaly – například, když se díváte z okna, nevidíte vzduch, ale vidíte nějaký důsledek toho, že se vzduch hýbe, protože se třeba chvějí stromy a listy. Takto někdy pozorujeme příčinu jenom tím, že vnímáme její důsledky, a kvůli tomu následky často příčinu zakrývají a my ji nevidíme. Tento postoj či zvyk naší mysli spolu s konzumním životem nás zaslepuje k vnímání skutečných zdrojů věcí, které v životě dostáváme a bereme je jako samozřejmost.
Nezajímá nás, odkud pochází naše jídlo, nebo jak je vyrobeno, prostě nám jde jen o to, jestli nás nasytí a uspokojí. Nezajímá nás, odkud je vše, co k nám přichází a kde se to bere, zajímáme se pouze o svoje vlastní potřeby. Už nás nefascinuje, že existujeme a že jsme obdařeni tělem, tou nejvybranější „hračkou“, která nám kdy byla svěřena (a pravděpodobně kdy svěřena bude). Nevzrušuje nás, že je nám dána možnost žít život a mít z něj radost, a již nás nefascinuje prožívání Lásky. A děje se tak proto, že jsme příliš zaneprázdněni následky všech těchto božích darů!
Díky takovému postoji nemáme čas vnímat samotnou Lásku, naopak se neustále zaměřujeme jen na její projevy a účinky, které na nás má. Důsledkem je, že kdykoliv na Lásku pomyslíme, vybaví se nám nejspíše slzy, které jsme ronili, anebo radost a potěšení, kterých se nám dostalo během zamilovanosti, ale nikdy nepomyslíme na Lásku jako takovou, a tím se blížíme k pozici onoho rozmazleného nevděčného dítěte.
Takto nám ani nezbývá čas pátrat po tom, „kdo nám vlastně poskytl tento úžasný dar?“ Tak bychom totiž měli šanci „potkat se“ s Bohem přinejmenším pokaždé, když se v našem srdci objeví Láska jako dar od Něj.
Jelikož nevíme, odkud Láska pochází, netušíme ani koho požádat, pokud se nám jí nedostává. Prostě budeme raději trpět a plakat, když nás opustí, jako hloupé rozmazlené dítě vzteky dupající a řvoucí, když mu seberete hračky.
Pokud pochopíte, že Láska je darem od Boha, má to ještě jedno kouzlo. Je to nejjasnější a nejprostší důkaz, že Bůh existuje. Jak byste mohli dostat dar od někoho, kdo neexistuje? Poznání, že Láska pochází od Boha, je velice důležité tajemství našeho života. Smyslem není pouze cítit Lásku, ale také si jí vážit jako vzácného daru. Tak dokážeme pozvednout a osvobodit vnitřní zrak natolik, abychom spatřili toho, kdo nám Lásku poskytuje. Jen tehdy máme šanci vymanit se konzumnímu přístupu dnešní společnosti, přestat být „homo economicus“ – stupeň, kterého jsme v současnosti dosáhli, a vnímat ZDROJ toho nejvzácnějšího daru v životě.
Pokud v tomto životě trvale ignorujeme skutečnost, že Láska je darem od Boha, žijeme život nevděčný – život, který byl darován, ale nebyl oceněn, nerozumíme mu, a tak jím pouze procházíme, aniž bychom ho skutečně žili.
Namísto toho, abychom pouze hltali všechny přínosy, které nám Láska dává tím, jak se projevuje, pokusme se snažit brát Lásku jako Boží dar, což by nemělo být tak velké úsilí: vždyť milovat už přeci umíme.
A pokud se pro nás Láska stane opravdu Božím darem, dokážeme vnímat Lásku samotnou, její skutečnou podstatu, to, co se objevuje v našem srdci. Dostane se nám tak šance objevit to, co potvrdili všichni svatí v momentu svého osvícení: Pochopíme, že Láska JE Bůh!
Když se nám podaří vnímat Lásku jako dar od Boha, dojdeme k úžasnému poznání, že Bůh nám odhaluje sám sebe ve formě Lásky, abychom Ho přijali ve svém srdci. Ale pouze když si to bděle uvědomíme, budeme se schopni radovat z Jeho přítomnosti, a nejen z plodů, které jsou následkem Jeho přítomnosti v našich srdcích. Je to jeden z nejdůležitějších kroků, které v tomto životě můžeme směrem k Bohu udělat.
Někdy říkáme, že musíme více otevřít svá srdce Bohu, nicméně ve skutečnosti Bůh do našich srdcí přichází skrze Lásku, kterou nám dává. Kdykoliv se zamilujeme, kdykoliv Lásku pociťujeme, přijímáme již do svých srdcí Boha. Ovšem i při tom je třeba mít stále na paměti, že uvědomování Božské přítomnosti docílíme pouze vědomým přijímáním tohoto daru.
Jde o ryzí zasvěcení do tajemství srdce, kdy se srdce stává nádobou Boží přítomnosti.
Toto uvědomování můžeme praktikovat během dne i noci, v každém okamžiku našeho života. Když zapomeneme, propásneme šanci setkat se s tím, kdo nám poskytl tento dar. Ale když se rozpomeneme, naše šance se zase vrátí! Záleží to jen a jen na nás. Zda se dostaneme až k tomuto poznání nebo na něj zapomeneme a budeme dál žít s tím, že Lásku využíváme nebo vnímáme pouze její projevy.
Každý, kdo byl někdy zamilovaný, má všechny dispozice pro toto zasvěcení. Dokonce i pro ty, kteří zůstávají k tomuto sdělení skeptičtí, je Láska nepopiratelnou pravdou a může být prožívána právě TEĎ a otevírat nové perspektivy.
Comments are disabled for this post