Eupareunia

Jako preludium k druhé lekci bych rád doporučil vaší pozornosti tyto dva úryvky z knihy Anthony de Mella, které obsahově tvoří pomyslný most mezi naší první a druhou lekcí, mezi láskou a… uměním zůstat i ve vztahu sám za sebe a neztratit se.

Nikomu nestraň

Podívejte se na svůj život a na to, jak jste jeho prázdnotu zaplnili lidmi. Výsledkem toho je, že vás teď mají ve škrtivém sevření. Všimněte si, jak svým souhlasem či nesouhlasem ovládají vaše chování. Mají moc ulehčit svou přítomností vaší osamělosti, svou chválou nechat vyletět vašeho ducha do oblak a svou kritikou a odmítnutím vás srazit na kolena. Podívejte se na sebe, jak se skoro každou bdělou minutu snažíte někoho uklidnit nebo někomu vyhovět, a to ať už je živý nebo mrtvý. Žijete podle jejich norem, přizpůsobujete se jejich standardům, vyhledáváte jejich společnost, prahnete po jejich lásce, bojíte se jejich výsměchu, toužíte po jejich potlesku, pokorně přijímáte vinu, kterou na vás naloží; bojíte se jít proti módě, nejen v tom, jak se oblékáte, ale i v tom, jak mluvíte, jednáte a dokonce i myslíte. A všimněte si, že i když jste to vy, kdo ovládá, jste na lidech závislí, jste jimi zotročeni. Lidé se stali natolik vaší nedílnou součástí, že si ani nedovedete představit žít život, který by neovlivňovali či neovládali. V podstatě vás přesvědčili, že pokud se od nich jednou osvobodíte, stanete se ostrovem – osamoceným, pustým a nemilujícím. Avšak pravý opak je pravdou. Jak můžete milovat někoho, komu otročíte? Jak můžete milovat někoho, bez koho nemůžete žít?

Umíte jen toužit, potřebovat, být závislí, mít strach a být pod kontrolou. Lásku je možno najít pouze v neohroženosti a ve svobodě. Jak lze této svobody dosáhnout? Útokem s dvojitým výpadem: na vaši závislost a na vaše otroctví. Zaprvé, být si vědom. Je v podstatě zhola nemožné být závislý, být otrokem, když jste si neustále vědomi té hlouposti, která ze závislosti vyplývá. Ale být si vědom možná nestačí pro někoho, kdo lidem již propadl. Člověk musí věnovat pozornost tomu, co má rád. Musí najít činnost, kterou dělá nikoli pro užitek, nýbrž pro ni samu. Vzpomeňte si na něco, co děláte rádi jen pro tu činnost samu, ať už se vám daří či ne, ať už jste za ni pochváleni či ne, ať už jste za ni milováni a oceněni či ne, ať už o tom lidé vědí a jsou vám za tu práci vděčni či ne. Kolik je ve vašem životě činností, kterými se zabýváte čistě jen proto, že vás baví a uchvacují vaši duši? Zjistěte, které to jsou, a zabývejte se jimi, neboť jsou vaším cestovním dokladem ke svobodě a lásce. Zde jste také pravděpodobně byli zatlačeni do následujícího konzumního způsobu myšlení: Mít požitek z básně, krajiny či skladby se zdá být ztráta času; je třeba vytvořit báseň, skladbu nebo obraz. A dokonce i jejich vytvoření má samo o sobě jen malou hodnotu; vaše dílo musí být známé. Jak může být dobré, když o něm nikdo neví? A i když je známé, pořád to ještě nic neznamená, pokud nemá úspěch, pokud ho nikdo nechválí. Vaše dílo je nejhodnotnější, pokud se stane populárním a prodává se! A už jste zase zpátky v rukou a pod kontrolou lidí. Hodnota nějaké činnosti, podle nich, není v tom, že ji máme rádi, že ji děláme pro ni samu a máme z ní požitek, ale v jejím úspěchu.

Přímá cesta k mysticismu a Skutečnosti nevede přes svět lidí. Ta vede světem činností, které děláme jen pro ně samotné a nehledíme na úspěch, prospěch či na zisk. V rozporu s tím, co si většina lidí myslí, nejlepším lékem na nedostatek lásky a osamělost není něčí společnost, ale kontakt se Skutečností. V okamžiku, kdy se Skutečnosti dotknete, poznáte svobodu i lásku. Osvobození se od lidí, a tedy i schopnost je milovat. Nesmíte myslet na to, aby ve vašem srdci vyrostla láska, nejdříve je třeba poznávat lidi. Nebyla by to totiž láska, ale přitažlivost či soucit. Nejspíše vám vytryskne v srdci láska z kontaktu se Skutečností. Ne láska k nějaké konkrétní osobě či věci, ale skutečnost lásky – přístup, dispozice k lásce. A tato láska pak vyzařuje ven do světa věcí a lidí. Chcete-li, aby se tato láska ve vašem životě rozhostila, musíte se zbavit té vnitřní závislosti na lidech, a to tak, že si jí začnete být vědomi a budete se věnovat činnostem, které děláte rádi, jen pro ně samotné.

Není kam jít

Většina lidí dělá ve vztazích s druhými lidmi jednu chybu. Snaží se vybudovat nějaké stálé a bezpečné místo v neustále se měnícím proudu života. Pomyslete na někoho, po jehož lásce toužíte. Chcete hrát v životě toho člověka nějakou roli, být pro něj jedineční, mít pro něho význam? Chcete, aby tomu člověku na vás záleželo, aby se o vás zajímal víc než o ostatní? Jestli ano, otevřete oči a vizte, že nerozumně vybízíte druhé, aby si vás zabrali pro sebe, aby omezili vaši svobodu ve svůj vlastní prospěch, aby řídili vaše chování a váš růst a vývoj směrem, který jim vyhovuje. To je jako kdyby ten druhý řekl: „Jestli pro mě chceš něco znamenat, musíš se chovat podle mých představ. Protože v okamžiku, kdy podle mých očekávání žít přestaneš, přestaneš pro mě mít význam.“ Chtěli jste mít pro někoho význam, že? Pak tedy musíte platit ztrátou svobody. Musíte tančit podle toho, jak ten druhý píská, stejně jako ten druhý musí tančit tak, jak pískáte vy, chce-li pro vás něco znamenat. A nyní se zeptejte sami sebe, zdali to stojí za to, zaplatit tak mnoho za tak málo.

Představujte si, že tomu člověku, po jehož lásce toužíte, říkáte: „Nech mne být sebou samým, myslet vlastní myšlenky, mít svůj vlastní styl, věnovat se vlastním zálibám, chovat se způsobem, o kterém já sám rozhodnu, že je vhodný.“ Ve chvíli, kdy ta slova vyslovíte, pochopíte, že žádáte o nemožné. Chtít mít pro někoho význam znamená především snažit se vždy tomu druhému vyhovět. A ztratit tak svobodu. A toto je nutné si uvědomit, ať už vám to bude trvat, jak chce dlouho. Možná, že teď už budete schopni říct: „Raději budu mít svou svobodu než tvoji lásku.“ Kdybyste si měli vybrat mezi tím, být ve vězení a mít tam společnost, nebo chodit svobodně po světě úplně sám, pro co byste se rozhodli? A teď tomu člověku řekněte: „Nechávám tě být sám sebou, myslet vlastní myšlenky, mít vlastní styl, věnovat se vlastním zálibám, chovat se tak, jak uznáš za vhodné.“ V okamžiku, kdy to vyslovíte, všimnete si jedné či dvou věcí: Buď se těm slovům bude vaše srdce vzpírat a vy budete odhaleni jako někdo, kdo na někom lpí a vykořisťuje ho; je tedy čas opustit mylné přesvědčení, že bez tohoto člověka nemůžete žít či nemůžete být šťastni. Anebo ta slova v srdci pronesete naprosto upřímně a v ten stejný okamžik od vás veškeré ty tendence ovládat, manipulovat, využívat, vlastnit a žárlit odpadnou.

„Nechávám tě být sám sebou: myslet vlastní myšlenky, mít vlastní styl, věnovat se vlastním zálibám, chovat se způsobem, který pokládáš za vhodný.“ A všimnete si také něčeho jiného: Ten člověk pro vás automaticky přestane být jedinečný, důležitý. On či ona budou důležití, ale tak, jako je například západ slunce krásný či symfonie úchvatná – budou důležití sami v sobě. Tak jako strom je jedinečný jako takový, nikoli pro své plody či stín, který může nabídnout. Váš milovaný pak nebude patřit vám, bude patřit všem a nikomu, tak jako ten západ slunce či strom. Vyzkoušejte si to tak, že znovu pronesete ta slova: „Nechávám tě být sám sebou,…“ Vyslovením těchto slov jste se osvobodili. Teď jste schopni milovat. Protože když lpíte, nenabízíte svému milovanému lásku, a řetěz, ke kterému jste vy i váš milovaný připoutáni. Láska existuje pouze ve svobodě. Člověk skutečně milující si přeje pro milovaného jen dobro – což především znamená osvobození milovaného z pout milujícího.

Zdroj: Anthony de Mello – Cesta k lásce