Eupareunia

A končíme druhou lekci. Cílům obsažených v tomto kroku je samozřejmě třeba se věnovat dlouhodobě a neustále se máme toužit transformovat. To ostatně platí i pro všechny ostatní kroky našeho studia, ale snad nám plnění domácího úkolu poskytlo alespoň určitý impuls k tomu v sobě něco překonat, nebo alespoň upřímně zjistit, jak na tom jsme. Mně se to podařilo, lépe jsem si uvědomil své slabé stránky (a také ty silné) a budu se snažit pokračovat vytyčeným směrem.

Dáme si 14 dní pauzu, aby nás mohli doběhnout studenti, kteří začali skupinu později, a také abychom se nepřekřížili s táborem objevování átmanu Sdružení Rezonance. Za nedlouho se zde objeví shrnutí vašich reakcí na předcházející lekci a také další postupový dotazník. Děkuji za podporu a vaši pomoc.

Jako doprovodné video dnes přikládám motivační vzkaz Nicka Vujicice, někoho, kdo nám ukazuje, že sebedůvěra a pocit štěstí skutečně nepochází zvenku, ale vždy zevnitř, že skutečně nezáleží na tom, jak krutě se k nám podle našeho zdání osud zachoval, ale na tom, kam sami směřujeme… Pro ty co nevládnou angličtinou, mohou si pustit podobná jeho videjka i s titulky (např. tady a tady).

A spíše k tématu minulé lekce, mé poděkování Šakti, za její neustálou podporu a inspiraci, za to, že mi dala naději i tam, kde jiní už žádnou naději nevidí.

Na prvním koncertě po smrti milovaného Gregory Lemorshalya sedí Lary Fabian na pódiu, ale není schopna začít zpívat. Pak však všichni v hledišti vstali a začali místo ní. Celá hala dohromady místo „Je t’aime“ (Miluji Tě) zpívá „On t’aime“ (Milujeme Tě). Producent Rick Alisson, který jí doprovází na piano, jí na konci dojatě říká: „Podívej, a tys mi řekla, že nemáš pro koho žít. Žij pro ně, pro lidi, kteří tě milují…“